VČAS← Můj příběh

Rodina a blízcí

Jak to říct rodině

Najít slova ve chvíli, kdy se vám změnil svět.

Můj telefonát dětem, manželovi a rodičům

Asi nejtěžší pro mě bylo zavolat dětem, že zůstávám v nemocnici a vrátím se nejdřív za víc jak týden. A potom rodičům říct, co se děje, a požádat je, aby aspoň jeden přijel a pomohl s hlídáním a psychickou podporou u dětí. Manžel byl v tu dobu mimo signál na výstupu Kilimanjára.

Před měsícem jsem se vdala. Ani ve snu mě nenapadlo, že mám něco v hlavě.

— Marika Dřímal

Marika v brýlích na nemocničním lůžku po operaci

Slova pro těžkou chvíli

Nemusíte říct všechno najednou

Následující věty jsou návrhy, ne přepis mého telefonátu. Můžete je změnit podle toho, co víte a co právě potřebujete.

  1. 01

    Začít tím, co víte

    Nemusíte mít všechny odpovědi ani vysvětlit každý lékařský výraz. Můžete říct jen to, co vám lékaři skutečně sdělili. Je v pořádku dodat, že další informace zatím nemáte.

    „Potřebuji vám říct něco těžkého. Lékaři mi našli nádor v hlavě. Ještě nevím všechno, ale chci, abyste o tom věděli.“
  2. 02

    Říct, jak vám je

    Nemusíte při rozhovoru působit klidně ani statečně. Můžete plakat, udělat pauzu nebo poprosit někoho blízkého, aby volal s vámi.

    „Je pro mě těžké o tom mluvit. Potřebuji, abyste mě teď chvíli poslouchali.“
  3. 03

    Požádat o konkrétní pomoc

    Místo obecného „potřebuji pomoc“ můžete pojmenovat jednu věc, kterou teď sami nezvládnete: hlídání dětí, vyzvednutí ze školy, nákup nebo doprovod.

    „Mohli byste prosím pohlídat děti, když budu v nemocnici? Domluvíme se, co bude potřeba.“
  4. 04

    Nechat prostor i na další rozhovor

    Všechno nemusí zaznít v jednom telefonátu. Můžete se dohodnout, kdo bude předávat novinky ostatním, a kdy se znovu ozvete. Není potřeba slibovat výsledek léčby, který zatím neznáte.

    „Teď už nemám sílu mluvit dál. Ozvu se, až budu vědět víc. Můžete prosím ostatním říct jen to, na čem se domluvíme?“

A co říct dětem?

Použijte jednoduchá, pravdivá slova přiměřená jejich věku. Řekněte jim, kdo se o ně postará, a nechte prostor pro otázky. Když odpověď neznáte, můžete to přiznat. Děti potřebují slyšet, že nemoc není jejich vina.

Pokud je rozhovor příliš těžký, můžete požádat o pomoc psychologa nebo ošetřující tým.